Vedení slídiče v myslivecké praxi
Dovolila jsem si zde uvést nádherný výňatek z knihy Lovečtí psi - výchova a výcvik (autoři: Vladimír Hanzal a Václav Vochozka), který mluví za vše a není už třeba k němu cokoli dodávat...
"Zdaleka ne v každé honitbě jsou myslivci, kteří vedou slídiče úspěšně a řeší většinu dosledů postřelené spárkaté zvěře, ale i dohledávek drobné zvěře. A nejen tím se jejich pes liší od ostatních. Pes těchto myslivců je klidný a poslušný i při honu. Chodí většinou při noze svého pána a jen na jeho pokyn jde prohledat tu vysokou trávu, tu skupinu keřů, kterou vynechali ostatní psi. Když konečně vzlétnou bažanti, všichni psi, kromě toho jediného, se paprskovitě sbíhají a jeden přes druhého usilovně hledají bažanta spadlého do vysoké trávy – leč marně. Když konečně odejdou, ukáže zmíněný vůdce svému psovi peří na místě dopadu bažanta a pes volným krokem začne sledovat stopu. Několikrát se opraví, vyjde z trávy, jde mělkou stružkou a po 150 metrech bažanta vytáhne z ostružiní, živého přinese a odevzdá. Vůdce psa pochválí, dochází frontu, zatímco hon pokračuje. Je střelen zajíc, psi se opět vějířovitě sbíhají, tahají se o něj, je slyšet křik a nadávky. Pak vyběhne další, padne několik ran a zajíc odbíhá s přestřeleným během, jak se říká, „jakoby mu jeden přidal“, a psi za ním. Tentokrát jsou povzbuzováni, ale postupně se s prázdnou vracejí zpět. Mezitím vůdce zmíněného psa nasazuje na stopu a jeho pes tentokrát vyráží cvalem, aniž by se dal ovlivnit vracejícími se psy. Za chvíli je v dálce slyšet vydávání, pak vřeštění a po dlouhé době, zatímco fronta odešla, se na horizontu objeví náš pes, nesoucí zajíce. Vůdce mu jde naproti a nikdo nevidí, jak psa těší, že udělal pánovi radost. Vůdce dávno nepotřebuje, aby někdo obdivoval výkon jeho psa. Několik takových malých radostí mu prosvětlí celý hon a nemusí si ani vystřelit. Jaká škoda, že je takových myslivců a takových psů jako šafránu.
Tolik místo návodu, jak vést lovecky upotřebitelného slídiče v myslivecké praxi. Jde o to dovést postupně dílo do konce. Může to trvat dvě i tři sezóny. A je to na nás. Je na nás, aby šafrán nebyl tak vzácný."
"Zdaleka ne v každé honitbě jsou myslivci, kteří vedou slídiče úspěšně a řeší většinu dosledů postřelené spárkaté zvěře, ale i dohledávek drobné zvěře. A nejen tím se jejich pes liší od ostatních. Pes těchto myslivců je klidný a poslušný i při honu. Chodí většinou při noze svého pána a jen na jeho pokyn jde prohledat tu vysokou trávu, tu skupinu keřů, kterou vynechali ostatní psi. Když konečně vzlétnou bažanti, všichni psi, kromě toho jediného, se paprskovitě sbíhají a jeden přes druhého usilovně hledají bažanta spadlého do vysoké trávy – leč marně. Když konečně odejdou, ukáže zmíněný vůdce svému psovi peří na místě dopadu bažanta a pes volným krokem začne sledovat stopu. Několikrát se opraví, vyjde z trávy, jde mělkou stružkou a po 150 metrech bažanta vytáhne z ostružiní, živého přinese a odevzdá. Vůdce psa pochválí, dochází frontu, zatímco hon pokračuje. Je střelen zajíc, psi se opět vějířovitě sbíhají, tahají se o něj, je slyšet křik a nadávky. Pak vyběhne další, padne několik ran a zajíc odbíhá s přestřeleným během, jak se říká, „jakoby mu jeden přidal“, a psi za ním. Tentokrát jsou povzbuzováni, ale postupně se s prázdnou vracejí zpět. Mezitím vůdce zmíněného psa nasazuje na stopu a jeho pes tentokrát vyráží cvalem, aniž by se dal ovlivnit vracejícími se psy. Za chvíli je v dálce slyšet vydávání, pak vřeštění a po dlouhé době, zatímco fronta odešla, se na horizontu objeví náš pes, nesoucí zajíce. Vůdce mu jde naproti a nikdo nevidí, jak psa těší, že udělal pánovi radost. Vůdce dávno nepotřebuje, aby někdo obdivoval výkon jeho psa. Několik takových malých radostí mu prosvětlí celý hon a nemusí si ani vystřelit. Jaká škoda, že je takových myslivců a takových psů jako šafránu.
Tolik místo návodu, jak vést lovecky upotřebitelného slídiče v myslivecké praxi. Jde o to dovést postupně dílo do konce. Může to trvat dvě i tři sezóny. A je to na nás. Je na nás, aby šafrán nebyl tak vzácný."