Sport a další aktivity

 

PUTOVÁNÍ SE PSY PO TATRÁCH

13.-17.8.2012 Tento týden jsme byli i s pejskama na dovolené v Tatrách... fotky opravdu stojí za shlédnutí! :-)

 

PRAXE - VÝCVIKOVÉ ZAŘÍZENÍ SLUŽEBNÍ KYNOLOGIE

  Jelikož jsem studovala vyšší odbornou školu prevence kriminality, na termín od 15.6.2009 do 2.7.2009 připadala povinně volitelná odborná praxe v terénu. Z možného zaměření školy je mi samozřejmě nejbližší kynologie, a tak se mi podařilo získat místo na praxi ve výcvikovém středisku služebních psů celní správy. (Za zprostředkování praxe moc děkuji přátelům Štěpánce a Alešovi Gorčíkovým - ch. st. od Modřínku.) Středisko se nachází v libereckém kraji, de fakto na hranici s Polskem, a tak nezbývalo, než se „tam, kde lišky dávají dobrou noc“ na 3 týdny i s Kimem přestěhovat. :-)

Ty 3 týdny však utekly jako voda a ani se mi zpátky do Prahy příliš nechtělo. :-) Výcvik služebních psů na vyhledávání omamných a psychotropních látek, tabáku, výbušnin a zbraní byl velice zajímavý, stále zde byla skvělá parta psovodů a jelikož středisko je obklopeno také nádhernou přírodou, ve volném čase bylo také spousta prostoru pro výlety na kole (Kim si běháním u kola alespoň trošku zlepšil kondičku :-) ) i pěšky. 

Jelikož se jedná o výcvikové zařízení jedné z ozbrojených složek, nemohu bohužel zveřejnit (ač velmi zajímavé) fotografie z výcviku ani žádné podrobné informace, a tak do fotogalerie přikládám pouze fotografie focené mimo výcvik – náš volný čas a ukázky pro děti z nedaleké základní školy. 
  

>> FOTOGRAFIE ZDE <<

 

KRUŠNOHORSKÝ DOGTREKKING

13.-16.4.2006 jsme se s Kimem zůčastnili Krušnohorského dogtrekkingu, pořádaného Zuzanou Junkovou a Musher´s Clubem Pohoda Starovice. Počasí nám tentokrát dalo opravdu zabrat, již ve čtvrtek večer na meetingu na nás bylo apelováno, abychom pečlivě zvážili své síly a možnosti, protože pokud se nám něco stane, tak na většinu trati se nedá dojet autem. Pořadatelům přesto patří velký dík za to, s jakou ochotou odváželi z různých koutů trasy raněné, ať už fyzicky či psychicky :-) 
Ve čtvrtek odpoledne jsme se společně se Simonou, Kristýnou a jejich psy (kokřice Jessy a labrador Tjabo) ubytovaly na chatce, pokecaly o událostech minulých měsíců a netrpělivě přemýšlely o tom, co nás asi čeká. Byl to náš první dogtrekking v kategorii LONG, dříve jsme startovali jen kratší verzi (MID). Předepsaná trasa měla být tentokrát dlouhá 90 km a maximální časový mimit byl 50 hodin. 
V deštivé páteční ráno jsme se s Kimem postavili na start a po odpočítání posledních sekund jsme vyrazili na trať. Trasa byla opravdu různorodá, zprvu zpevněná, stále však mírně stoupala do vyšších výšek a nám se postupně naskytnul krásný výhled do okolí. S přibývající výškou také přibývalo sněhu. Jeho množství nás pravda v některých místech trochu zaskočilo, ale od čeho mám goratexové pohorky, že :-) Během cesty jsme také narazili na stádo cca 15ti kusů srnčí zvěře, tak měl Kim možnost také procvičit hlášení na blížící se lovecké zkoušky vloh. Menší problém nastal v pozdních odpoledních hodinách, kdy jsme se ztratili. V mém vydání mapy totiž chyběla lyžařská magistrála, po které jsme měli jít, a když jsem se místních lidí zeptala na cestu, tak nás poslali úplně někam jinam, takže jsme si trochu zašli. Nakonec jsme se však pomocí kompasu a vylučovací metody dostali zpátky na správnou trasu a mířili do poloviny naší cesty – vesnice Kalek. 
Posledních 5 km před Kalkem lesem za tmy ve sněhové fujavici bylo snad nekonečných. Zpestřením bylo setkání se skupinkou divočáků, na které si Kim patřičně zavrčel. V půl jedenácté jsme konečně dorazili do Kalku a zapadli do nejbližší hospody. Zde jsem natrefila na dalších asi šest závodníků a majitel hospody byl tak obětavý, že nás nechal i se psy zahřát u krbu, ač byl normálně vstup se psy zakázán. O půlnoci se zavíralo, tak jsme se pak přesunuli ven na betonovou verandu pod stříškou, kde jsme společně zabivakovali. V tu chvíli jsem byla nesmírně ráda se sice těžký, ale teplý spacák, ve kterém ani při teplotách pod nulou nebyla zima. Ranní probuzení a vyhrabání se ze spacáku však bylo dosti tvrdé, stejně jako boty, které byly večer mokré a přes noc zmrzly. Ostatní závodníci mě však podpořili teplou polévkou a ač to ráno dva z nás vzdali a zavolali si odvoz, my s Kimem jsme se rozhodli jít dál, také proto, že počasí bylo oproti pátku docela pěkné, slunce svítilo a odráželo svůj třpyt o závěje sněhu, krajina Krušných hor byla rázem jako z pohádky. Trasa už vedla téměř jen sněhem, někde byl zmrzlý a dalo se po něm bez problémů chodit, jinde byl mokrý a bořil se. Cca po dvaceti kilometrech příjemné „procházky“ jsem se však probořila do sněhu, přepadla plnou váhou sebe a batohu dopředu a uslyšela osudné křupnutí kolene….Koleno od té doby bolelo pekelně, nicméně nedalo se nic dělat, byla jsem v nedostupné oblasti, tak jsem došla posledních asi 5 km na Horu svatého Šebestiána a nechala se pořadateli odvést. Celkem jsme tedy strávili s Kimem na trati 26,5 hodiny. Nevím přesně, kolik jsme ušli, protože se objevily nějaké spekulace o tom, že trasa byla ve skutečnosti delší, než 90 km. Také s ohledem na to, že jsme si díky bloudění docela zašli odhaduji, že jsme ušli zhruba něco málo přes 70 km. 
Docela mne překvapilo, jaké množství lidí trasu nedokončilo, do cíle došla "hrstka statečných", kterým patří velký obdiv. V táboře jsem se pak dozvěděla, že kamarádka Simona s Jessy závod vzdala ve stejném místě, jako já a statečná Kristýna s Tjabem došla až do cíle. Ač jsme s Kimem závod nedokončili, moc se nám líbil. Když je člověk v drsné přírodě odkázán jen na sebe a svého psa, neuvěřitelně to posílí vztah pán - pes. Během zdolávání trati jsem si snad tisíckrát řekla "Už nikdy víc!", ale teď už se těším na další dogtrekking a doufám, že se ho budeme moct s Kimem opět zúčastnit. Až tedy vyléčím bolavé koleno :-) Díky všem za prima víkend. 

>> FOTOGRAFIE ZDE <<

 

JEDNOOKÝ VLK

8.-11.6.2006 se ve vesničce Malý Beranov nedaleko Jihlavy konal 3. závod MČR v dogtrekkingu, nesoucí název Jednooký vlk. Trať byla dlouhá cca 90 km a vedla překrásnou krajinou Českomoravské vrchoviny. Na zdolání byl časový limit 52 hodin. 
Ve čtvrtek odpoledne jsme se sešli v autokempu v Malém Beranově s Kristýnou a jejím labradorem Tjabem i s Michalem a jeho křížencem Benjim. S Kristýnou jsme se nahlásily u pořadatelů, postavily stan a snažily se zjistit, jestli se Kim s Tjabem navzájem nesežerou. Jejich setkání proběhlo ve srovnání s loňským táborem v Lounech v klidu. Celý zbytek dne jsme netrpělivě očekávali den příští, až konečně odstartujem a chvílemi jsme přihlíželi výcviku obrany, který se konal na cvičišti u kempu. Nakonec jsme se večer poměrně brzy odebrali do spacáků. Dokonce i společná noc Kima s Tjabem ve stanu před startem závodu se obešla bez sebemenších potyček. V noci byla poměrně zima (pokud to tedy nebylo mým extra tenkým spacákem), takže jsem byla ráda za chlupaté klubíčko ve spacáku :-) 
Ráno mě ovšem čekalo první nemilé překvapení - Kim trochu pokašlával, později jsem od Rendy Kazdy zjistila, že to je asi kašel přivlečený ze závodu "Stopou Strejdy Šeráka", po kterém prý také několik psů, běhajících po kempu na volno, skolil kašel. Kim však kašlal jen trochu, tak jsme i přesto odstartovali s tím, že pokud by se to zhoršilo, tak odstoupíme. Trek jsme si zprvu s Kimem docela užívali, já jsem si do sluchátek pouštěla známé trampařské songy a Kim na postroji táhnul jako zběsilý. Před vesničkou Věžnička jsem si dala větší pauzu na svačinu, provětrání nohou a Kim na pořádné vyválení, jak je vidět na jedné fotce níže. Když jsem opět hodila batoh na záda a vydala jsem se opět na cestu vedoucí přes Věžničku, moc naleko jsem nedošla. V hospodě na návsi jsem narazila Láďu Krejčího ještě s jedním trekkařem, kteří tam poctivě hodovali na alkoholu :-) A tak jsme chvilku poseděli, pokecali o tom, jaký je Kristýna magor, že celou trať běží :-) a opět se zdrželi. Nakonec jsem je tam zanechala a vydala se dál. Na cca dvacátém km mě však čekalo druhé překvapení, tentokrát více nemilé - Opět se ozvalo mé koleno, které jsem si "nakřápla" na Krušnohorském dogtrekkingu a pořádně nenechala v klidu doléčit. Ještě chvíli jsem s tím šla, ale pak jsem usoudila, že to nemá moc smysl, protože bych s tím celou trať stejně nezvládla. Vrátila jsem se tedy na kontrolní bod do městečka Polná, zavolala pořadatelům a nechala se odvézt. Večer do kempu pořadatelé dovezli také Kristýnu s Tjabem, která se dostala mnohem dál, než my s Kimem, ale 20 km před cílem Tjabo začal kulhat, zvracel a nebylo mu dobře, tak to nakonec Kristýna také skončila, aby se Tjabovi ještě nepřitížilo. Kolem půlnoci dorazil do cíle Michal s Benjim, který trať zdolal za velice slušný čas. 
Mně se bohužel den poté ozvaly ještě obě dvě achilovky, asi jsem to s dogtrekkingem tentokrát "přepálila" a nohy jsem si dokolane zhuntovala. Bohužel je asi nedám dohromady hned, a tak byl asi Jednooký vlk letos posledním dogtrekkingem, kterého jsme se s Kimem zúčastnili. Snad příští rok už budeme oba v kondici na to, abychom se opět postavili na start. 
Díky pořadatelům alespoň za ten krásný kus z trati, který jsme s Kimem ušli a Kristýně díky za ubytování ve stanu :-) 

>> FOTOGRAFIE ZDE <<

 

FRYŠTÁCKÝ DOGTREKKING

12.-14.8. V malém městečku Fryšták uprostřed Hostýnských vrchů se konal první ročník Fryštáckého dogtrekkingu, na který jsme se s Kimem vydali. Šli jsme kratší verzi (MID), dlouhou 35 km, delší verze (LONG) měla 90 km. V Praze jsme nastoupili do rychlíku a uháněli směr Zlín. V Pardubicích k nám přistoupila kamarádka Simča s kokřicí Jessy a Láďa s hovawartkou Sunny. Několikrát jsme přestupovali, ale cesta ubíhala celkem rychle a zanedlouho jsme byli ve Fryštáku. Postavili jsme stan a šli se projít (to jsme byli ještě plní energie). Večer následovaly informace o závodě a pak už jen netrpělivé vyčkávání příštího dne. Do stanu pro 3 osoby jsme se v pohodě naskládali já, Kim, Simča, Jessy, Láďa i Sunny.
Startovalo se v sobotu ráno. Každý závodník startoval po určitém intervalu. Když jsme s Kimem odstartovali, nejdříve to byla taková pohodová procházka. Pak ale Kim na postroji začal zabírat a nasadili jsme krásné tempo. "Přidej trochu, Kim zabral, tak nás to docela chytlo."... psala jsem po chvíli sms Simče, která startovala několik minut po nás. Zanedlouho nás Simča s Jessy dohlala a zbytek závodu jsme šli spolu. Tak trochu jsme kecaly a nedávaly pozor na značky, takže jsme se párkrát ztratili a celkem jsme si díky tomu zašli asi 10 km, což se nám při výsledcích stalo osudným...celkem jsme tedy šli 45 km, místo původních 35 km. Šli jsme ale "na pohodu" a ne na rychlost a vítězství. Okolo třinácté hodiny jsme zavolali Láďovi, kde je a po dlouhém hledání jsme se celá parta shledali v jedné hospůdce ve Vlčkové, kde jsme poobědvali. Pak se šlo opět dál. Ke konci už jsem docela "dodělávala", Kim mi však celou dobu pomáhal tahem na postroji, takže jsme nakonec docela v pohodě, živí a zdraví dorazili do cíle. Parádně jsme si to užili, díky odchylce od trasy jsme se v cíli smířili s posledními místy, která nám ovšem vůbec nevadila, protože to byla super "procházka" a budeme se těšit na další dogtrekking. Každý účastník dostal upomínkový list a nějaké dobroty pro svého psího spoluzávodníka. Všichni psi byli dobře socializovaní, pohybovali se mezi velkým počtem lidí i ostatních psů bez nejmenších potíží.
Na závěr bych chtěla poděkovat Simče, Láďovi a jejich úžasným psům za bezva partu a Musher´s Clubu Pohoda za opravdu pohodovou atmosféru. Bylo to moc fajn. 

>> FOTOGRAFIE ZDE <<