Jak to začalo...

Asi jako každé dítě, které nesmělo mít doma psa, jsem kdysi začínala pokusy o drezúrování psů půjčených od přátel či z útulku. Nicméně hlavní roli v mém dětství sehrála především zpočátku trochu problémová fena československého vlčáka Asta, která patřila mým prarodičům. Byl to typický "vesnický" pes, který neznal nic jiného, než kotec a řetěz. Učila jsem se spíše já od ní a hodně mě naučila o psím chování a o tom, jak i takhle velkého a silného psa nenásilně přimět, aby s člověkem spolupracoval a následoval ho kdykoli a kamkoli.

 
dvoudenní trek s Astou - Křivoklátsko

V 16ti letech, když už rodiče usoudili, že nemá cenu mi nic zakazovat, jsem si i přes alergii na psy pořídila svého prvního vlastního psa. Nutno podotknout, že pořízení psa se naopak ukázalo jako ta nejlepší "šoková terapie" a alergie postupně vymizela. :-)

Nevím proč, ale nějak jsem při výběru měla jasno v tom, že když ne československého vlčáka, tak kokršpaněla a „ďábelsky“ zbarveného – ovšem sehnat takto barevného kokříka nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. :-)) 
Nakonec jsem po dlouhém hledání na internetu našla inzerát chovatelské stanice Henry Dobkov, která nabízela 3 měsíčního pejska angl. kokršpaněla barvy černé s pálením. Pan chovatel Ing. Jindra bydlel nedaleko Havlíčkova Brodu a jelikož se nám zdál do telefonu velice seriózní, vydali jsme se tam na nezávaznou návštěvu. Když jsme Kima poprvé uviděli, bylo na místě rozhodnuto. :-)
Když jsem si ho tenkrát přivezla domů, bylo to ještě takové malé rozpustilé černé klubíčko. Vyrostl z něj krásný a energický pes s pořádnou dávkou tvrdohlavosti. Stal se mým nejlepším přítelem, prožil se mnou celé dospívání a všechny s tím spojené životní události - první lásky, maturitu, absolutorium, stěhování a osamostatnění od rodičů, nástup do prvního zaměstnání,... Díky Kimovi jsem se mimo jiné dostala k myslivosti a našla tak spoustu stejně smýšlejících přátel, zažili jsme spolu spoustu začátečnických úspěchů i držkopádů... avšak čas neuvěřitelně rychle letí - ani jsem se nenadála a už se mu začaly objevovat první šediny... 

Kim byl např. mým "trenažérem" i na kurzu stříhání a trimování psů. 

V době, kdy jsem již začínala slýchat názory, že Kim je na další práci příliš starý, jsem na schůzi sekce ang. kokršpaněla byla podarována čestným diplomem za prezentaci chovu kokršpaněla v aktivní lovecké praxi. Takové věci mne osobně těší více, než jakékoli tituly. 

Temperamentu a chuti do práce měl sice stále na rozdávání, ale už samozřejmě neměl tu výdrž a rychlost jako v mládí... také jeho závislost na mně se začala s přibývajícím věkem prohlubovat, a tak jsem dospěla k názoru, že by nám do "týmu" prospěl druhý čtyřnohý kamarád.

Rozhodování bylo zdlouhavé a těžké... v červnu roku 2011 se v chovatelské stanici "z Větrného Týnce" narodila štěňátka německých křepeláků. Mojí favoritkou byla fenka (hnědý bělouš) jménem Axa, a tak jsem s chovateli - Marcelkou a Milošem Caltovými, byla v kontaktu a zatím jen napjatě čekala, jak se "miminka" budou vyvíjet... jakmile jsem však po několika týdnech dostala zprávu, že Axe vykvetlo pálení, bylo rozhodnuto... jako majitelka páleného kokříka mám pro pálení prostě slabost. :-)) 
V srpnu 2011 u nás tedy Axa našla svůj nový domov a s Kimem se stali úžasnou doplňující se dvojkou - Kim s Axou omládl a Axa díky jeho "výchově" občas i držela svůj temperament na uzdě (nebo se o to alespoň snažila). :-)  

Axa mi dala další školu do života... Během jejího výcviku jsem vzpomínala na všechny přátele, kteří mě varovali, že křepeláci jsou "magoři". :-) Úspěšně jsem ji však vycvičila a složila s ní všechny potřebné zkoušky. Její uchovnění bylo zároveň podnětem pro vznik této chovatelské stanice. Název je odvozený od jmen "Axa" (první chovná fena v této ch. st.) a "Ally", což je moje mezi lidmi zažitá přezdívka odvozená od jména Alena.

V listopadu roku 2013 jsem na mezinárodní výstavě psů v Praze poznala stejně smýšlejícího človíčka jménem Lukáš Bártl. Stejně jako já tam vystavoval svého německého křepeláka Jacka z Větrné paseky. V létě roku 2014 jsme se díky světu internetu opět setkali, zjistili jsme, že jsme téměř ze stejného těsta a stěhování a "slučování smeček" proběhlo ještě tentýž rok začátkem podzimu. :-)

Pořízení další křepelačky Gery na sebe nenechalo dlouho čekat, toto plemeno mě zkrátka po povahové i pracovní stránce velmi oslovilo. A tak se stalo, že mám najednou místo jednoho křepeláka doma tři. :-) 

Kim už tou dobou užíval zasloužený důchod s námi doma na gauči, protože zdravíčko už nesloužilo tak dobře, aby mohl být přes zimu venku. Přesto jsem se ho snažila brát alespoň na méně náročné akce, protože vždy bláznil radostí, jakmile viděl, že se někam půjde. Začátkem jara roku 2015 nás však v necelých 11 letech náhle opustil. V našich vzpomínkách a v žilách jeho potomků však bude žít navždy.

V září roku 2015 jsme "sloučení smeček" završili a řekli si své ANO, následující rok v únoru se nám potom narodil syn Michal.